Přijdete domů z práce, uklidíte nákup do lednice a najednou vás zaujme neobvyklé ticho. Kde jsou vlastně děti? Už tu měly být. Ale za minutku, dvě, se už dveře široce otevírají a v nich Kája a Pavlínka. Oba oči navrch hlavy, nadšené se překřikují. „Představ si, že Žanetka s Vojtíškem bydlí v baráku a mají psa! Fakt! Teď jsme si s ním hráli. Prosím, prosím, že tam můžeme jít zítra taky?“ Koukáte trošku nedůvěřivě, dětem sice návštěvu dovolíte, ale stejně vám to nejde do hlavy. Víte, že Žanetky maminka dělá celá léta ve vaší sámošce na pokladně a zrovna řeší, kam se budou stěhovat, protože jim končí podnájem u pana Votavy.
Že by tak narychlo koupili rovnou barák? Paní je sice spořivá, ale manžel je v invalidním důchodu, prostě se vám to nějak nezdá. Ale vaše děti si trvají na svém, prostě oni mají svůj barák a psa a proč my barák nemáme a psa mít nemůžeme? Horko, těžko takto malým dětem vysvětlovat, kolik barák stojí a že nám prostě úplně stačí náš byt. Až vás tedy děti popadnou za ruce s tím, že chtějí, abyste viděla Žeryka. Za potokem na loučce opravdu stojí domek. Není to domek běžný, ale přesto to baráček je. Okolo má plot a za ním radostně štěká Žeryk. Před domkem zrovna věší prádlo paní Kloudová, okolo sebe má záhonky, v rohu je ohrádka pro slepice, prostě taková venkovská idylka prakticky ve městě. Začne vám být trapně, vypadá to, jako byste paní Kloudovou sledovala, ale děti vás už táhnou za ruce směrem k Žerykovi.
Paní Kloudová pověsí své prádlo a začne povídat. Z celého příběhu je zřejmé, že prodej mobilních domů jim vytrhl doslova trn z paty a byl ideálním řešením při existenčních problémech s bydlením. Prostoru v mobilhousu je prý víc než v bytě, navíc zahrádka, pro invalidního manžela bezbariérový přístup a děti tráví čas na čerstvém vzduchu. Všichni jsou tam šťastní a spokojení a nikdy už by neměnili, za jakékoli jiné řešení.